A chčije a chčije!
Publikováno 21.04.2013 v 02:06 v kategorii Bay of Plenty, přečteno: 658x
První krůčky mimo Auckland, první spaní v autě, první pokus o vaření... to vše a ještě více vás čeká na následujících řádcích!
Jak se pomalu blížila poslední noc v našem pohodovém obydlí, začali jsme si říkat, že bychom mohli konečně vyřešit to IRD, účet v bance a podobné drobnosti, kvůli kterým jsme vlastně původně v Aucklandu chtěli zůstat takovou dobu. Vydali jsme se tedy v úterý na poštu... samozřejmě bychom to nebyli my, kdyby vše proběhlo hladce. Zjistilo se, že k zažádání o IRD je třeba mít dva mezinárodní doklady... a jelikož Martin může řídit tak maximálně kolo, bylo třeba situaci nějak řešit. Sympatická paní za přepážkou nás odkázala na patřičný úřad, kde prý zadarmo dostaneme nějaké to lejstro, které ve výsledku bohatě postačí. Tak jsme si tedy pro lejstro došli, zaplatili 10 dolarů a vše nakonec klaplo. Založit účet byla otázka pěti minut, takže nyní jen počkáme pár dní než si budeme moc zavolat o ono magické IRD číslo a veškeré papírování bude za námi. Následovala už jen koupě vařiče, předraženého spacáku a nějaké té výbavy jako jsou vidličky a pánve. Nakonec jsme však usoudili, že by to byli vyhozené peníze a pod rouškou noci si nenápadně kuchyňské vybavení vypůjčili ze zásob našeho hostelu:)
Zbývalo už je jen rozloučit se s Daliborem a Barčou a vyrazit na sever. Cíl byl jasný - Algies Bay. Někde v poznámkách jsme měli napsáno, že se tam přes zimu docela sbírají mandarinky nebo co... což se nakonec ukázalo docela zavádějící a průvodce promluvil jasně - vyhledávaná lokalita pro zamilované páry nabízející mnoho romantických míst. Fuck.) Na druhou stranu je třeba uznat, že tam bylo opravdu hezky a jistá místa opravdu skoro sváděla k intimnostem, ale ovládli jsme se! Blížila se první noc v autě a nebylo nám zrovna dvakrát do smíchu...přeci jen se ukázalo, že prostor v našem vanu není plně koncipován pro dva dvoumetrové chlapy a do toho jsme byli ještě celí dost na měkko z té romantiky co na nás v Algies Bay dýchla...prostě sečteno podtrženo, rozhodli jsme se ještě naposled zainvestovat do motelu.
Využili jsme tedy alespoň místní wifinu, napsali na pár adres ohledně práce, uložili nějaké ty kontakty a ujasnili si, že další destinace bude Bay of Plenty - už kvůli tomu názvu. Menší deprese z neúspěchu v Algies Bay byla tedy zažehnána a jediná věc co nás trápila byli vlasy. Jsme sice drsní chlapi, ale co nám oboum hrozně vadí je pocit víc jak den neumytých vlasů - což se při bydlení v autě přeci jen občas může stát.) Situaci bylo třeba řešit. Skočil jsem tedy do blízkého marketu pro pár nejlevnějších lahví bílého a z báglu vylovil strojek... po třech flaškách se nám celý nápad jevil ještě o poznání moudřejší a tak jsme se dali do díla. Z výsledku máme stále trochu rozporuplné pocity... je to sice vskutku praktické řešení, ale jaksi se v tom necítíme pořád úplně nejlíp a když vás v KFC pozdraví týpek zdviženou pravicí, tak to na pocitu slušného občana taky dvakrát nepřidá.) Ale tak stalo se a uvidíme časem jestli se nový "účes" stane naší součástí a nebo si necháme zas narůst nějaké to chmýří.)
Další den jsme tedy nakopli našeho oře a vydali se do cca 300 km vzdálené Taurangy. Bohužel se ukázalo, že Bay of Plenty zas tak plenty není, jelikož od té doby co jsme přijeli akorát prší a prší, takže se celá slavná sklizeň kiwi musela posunout. Všichni nás ale ujištují, že za týden dva už vše pojede jak má a práce bude dostatek. Tak tedy prozatím kempíme kde se dá, pomalu si zvykáme na spaní v autě (nakonec to přeci jen není tak hrozné a nějakou záhadou se nám daří spát kolem 10 hodin denně) a vrhli jsme se na trénování našich kuchařských schopností. Nechtěli jsme se pro začátek přecenit, takže zkusit ohřát párky se nám zdálo jako dostatečná challenge. Bohužel se ukázalo, že jsme schopni podělat i tak primitivní záležitost.) Venku totiž docela foukalo a tak nám přišlo jako dobrý nápad rozjet náš super vařič uvnitř vozu...zpočátku šlo vše hladce, na párečkách jsme si pošmákli, jen když jsme ke konci začli sklízet, vykoukla na nás propálená matrace pod vařičem. Holt kdo mohl tušit, že se to tak rozpálí i zespoda.) Ve výsledku můžeme být ještě rádi, že to dopadlo jen takhle, protože kdyby to chytlo celé, tak bychom byli asi první backpackeři co se jim podařilo podpálit si auto během prvního týdne.) Poslušně jsme se tedy vrátili k poctivému mazání chlebíků a další vaření pro jistotu odkládáme.
Tak tedy vegetíme v Katikati (cca 20km od Taurangy) a čekáme až se tu rozjede kiwi. Naštěstí jsme se včera seznámili s jednou dvojicí z čech, takže snad se sem tam najde nějaká ta zábava a nebudeme muset jen tvrdnout v autě. Navíc je tu ještě alternativna zaplatit si za pár babek místní backpacker, takže bychom se nemuseli alespoň potupně mýt v potoce jak zvířátka a možná by se tam i lépe sehnal nějaký ten jobík. Musíme to celé ještě propočítat a zjistit, jestli se nám to vyplatí nebo ne... ale něco mi říká, že se tomu nevyhneme - ono přeci jen objíždět sady a ptát se po práci s naší aktuální vizáží asi není úplně nejlepší nápad.)
Tak nám držte palce ať v nejbližší době něco pěkného seženeme a začneme konečně plnit naše kiwi účty zlaťákama.)
Zdravíme všechny doma!
KzK
Komentáře
Celkem 8 komentářů
Anonymní 21.04.2013 v 08:03 Ahojky,jste vylozene fesaci :-) No ale to si casem zvyknete a pak vam to neprijde :-) Tak drzim palecky at se vam vycasi:-) Tady dva dny taky prselo a dnes rano zase sviti :-) Taky se dockate :-) Tak pac pusu-mejte se :-)
Blanka 21.04.2013 v 09:06 Já si hned říkala, že střízliví by jste to nezvládli:-)no neva, za pár dnů máte strniště a charisma je tu:-) ještě se o vás na farmě poperou! tak přeji hodně štěstí a bacha na ten oheň chlapi!
Kamil 21.04.2013 v 10:36 Tak teda Vám přeju nejen mnoho kulinářských zážitků ale i pracovních. Těším se na další pokračování :-)))
Prove 21.04.2013 v 12:41 Zdravím protinožce!
Martin zemědělcem, to jsou mi věci. Napadá mě jedno přirovnání o kozlu a zahradníku. :-D Máte hezký sestřih, dosti praktický, tedy pokud nebude majitel farmy zrovna hippies. Je to tady taková malá reality show, sledování životních osudů hlavních hrdinů vzdálených 18000 km od domova, které - snad - dopadnou happy endem. Přeji mnoho úspěchů... Hodně zdaru.
A vraťte se!
Jowan
Ivan 22.04.2013 v 12:44 No, příroda byla evidentně dost prozíravá, když nás vybavila srstí. Jinak by bylo asi vážně ohrorženo zachování druhu. I když na druhou stranu by tohle mohlo být jedním z možných řešení problémů s přelidněním planety =).
Hodně štěstí při hledání práce! =)
Jarda 22.04.2013 v 20:57 No,kluci,mě oba připomínáte moje první minuty na vojně.A to si pište,že podle toho,jak jsem vypadal tehdy já,hm,tak to vy jste vskutku plakátoví frajeři!!! Já sám sebe rozpoznával cca měsíc,a stejně jsem nikomu a ani sobě ! :( nevěřil,že jde doopravdy o toho klučinu kterého jsem osobně tak dobře znal.No jo,možná to bylo i tím,že v oné dobělt roku 1980 jsem narukoval s hárem skoro po pás,a tu náhle takový šok.A v šoku nás bylo mnóžko... Kluci,zkuste se sem tam připlést k hasičům a něco málo od nich včas pochytit,jinak nevím nevím :) ...ale hlavně,a to říkám hodně vážně,tyhle věci v autě nepodceňujte! Již nyní děkuji za to,že si te takhle berete k srdci.No,snad se ani VY DVA nikterak moc přehřívat nebudete :):):) ?! Mějte se fajn,držím palce ať kiwi je to,co se Vám brzy přejí,to Vám přeji.Myšleno v dobrém!Ale to Vaše kebulky určitě dobře pochopily.Hojte,a brzy se opět rád kouknu na Vaše pokračování.A snad už s pracovním podtextem?! Hoj, Jarda
Župík 27.04.2013 v 17:00 ...to jsi Péťo, celý ty... :)
Hana 02.05.2013 v 23:46 Těším se na pokračování :)