Ere/Ridge-->Petr/Martin

Jako správné děti moderní doby jsme i my trávili značný čas sezením u pc. Brouzdaje nekonečnými zákoutími internetu (pokud se tak překlikávání ze seznamu na porntube dá nazvat) jsme se ale vždy věrně vraceli na jednu adresu - webgame.cz. Aktuálně již umírající online "klikačka" nás zaměstnávala spoustu let a vždy jsem si říkal, že to je akorát naprostá ztráta času, která mi vlastně nic dobrého nepřinese. Až přibližně před rokem jsme se v alianci sešli s ridgem. Slovo dalo slovo a zjistilo se, že jsme vlastně docela podobní lůzři, co se vykašlali na školy a místo toho hnijí doma na zadku a kromě občasného hraní pokeru a zpytování svědomí po propitých nocích nic smysluplného nedělají. A pak přišel listopadový WG sraz, kde jsme se vlastně viděli poprvé (a zatím naposled.)) naživo a slíbili si, že spolu musíme vyrazit někam do světa, protože takhle to dál nejde. 

Původní cíl byl Kanada, ale jelikož Martin dostal pošetilý nápad, že místo pokeru by to chtělo vytvářet nějaké ty skutečné hodnoty a postoupit v očích společnosti z "gamblera" na "slušně pracující kancelářskou krysičku", museli jsme náš plán odložit. Stačilo však pár dní v práci a bylo jasné, že tudy cesta také nevede... tak jsme se v pondělí kolem oběda dohodli, že jedeme. Jen jsme ještě nevěděli kam, jelikož padla správná poznámka - v Kanadě by přeci jen mohla být docela zima a vzhledem k tomu jak velká je pravděpodobnost, že skončíme v krabicích pod nejbližším mostem, bylo třeba hledat teplejší variantu. A tak přišla řeč na Nový Zéland. Chvilku váhání ukončil pádný argument, když se ukázalo, že NZ vede ve statistikách průměrného počtu sexuálních partnerů, které ženy za svůj život zvládnou (20,4)...již ten večer jsme žádali o víza.) Za dva dny nám přišlo oznámení, že jako teda jooo, že nás nehledá Interpol a nejspíš nejsme ani moc infekční, takže můžeme přijet a všichni se na nás moc těší.

Poté co jsem nově získanou informaci zpracoval a řádně oslavil, přišlo na řadu slavnostní oznámení rodině a známým. Maminka insta propukla v pláč, sestra bouchla šampáňo a kamarádi se začali těšit na rozlučkové večírky. Také mi bylo ale ze všech stran (kromě sestřičky.)) kladeno na srdce, že jako je třeba abych se často ozýval, psal zážitky a posílal fotky. Při představě, že bych mohl všechny těžce vydělané novozélandské dolárky utratit za smsky, volání a všerůzné poplatky za internety a tím pádem by nemuselo zbýt ani na nákup kvalitního kartónu na naše podmostské přítřeší, mě napadla první myšlenka psát blog (a ukojit si tak zároveň i nesplněný sen mít svůj vlastní cool a in blogísek, což před pár lety docela frčelo).

Tak tedy tady jsme, dva klucí co se skoro neznají, ale jenž se rozhodli odjet spolu na druhou stranu světa. Co tam budeme dělat je zatím stále obestřeno jistou dávkou tajemství, ale plán je jasný - najít si asap práci, vyhnout se kartónové noční můře a nějak tam ten rok proválčit, poznat co nejvíc tamní kultury a přírody, zlepšit si angličtinu a hlavně... přežít.) Datum odletu se pořád pohybuje (naštěstí kupředu, což vnímám pozitivně), ale podle posledních zpráv bychom měli odlétat 9.4. (Praha-Helsinky-Tokyo-Auckland). Snad do té doby stihneme vyřídit všechny ty byrokratické prkotiny co tu na nás ještě čekají a za dva týdny v pořádku doletíme, podaří se nám uprosit tamní úředníčky aby nás pustili z letiště mezi kiwáky a začneme naše menší dobrodružství.)

Petr