"Hello, we are here"

A proc zrovna v nasledujicich tydnech? Vec se ma tak, ze v pulce listopadu jsem letel na mensi navstevu do cech (co se delo do te doby asi netreba nijak zvlast rozepisovat – jednoduse makani v Christchurch, obcas nejaky vylet nebo party, nic extra), ze ktereho jsem se vratil 9.12. spolu s dvema kamarady z cech – Romanem a Markem. Chteli se podivat na tri tydny na zeland a nevim proc, ale mysleli si, ze ja budu idealni pruvodce. Takze ted celim kazdou chvili otazkam typu kdo je starostou toho a toho mesta a nebo proc je tady ten asfalt takovy belejsi… proste mi je byl cert dluzen.)

Ale od zacatku. Meli jsme se sejit v sobotu v jednu na letisti… jake bylo me prekvapeni, ze kdyz jsem pred druhou dorazil, tak panove uz byli na check-inu. Urazene jsem si sel tedy zabalit bagl do kokonu a planoval s nimi do smrti nepromluvit…nakonec se vsak ukazalo, ze mi stihli domluvit dobry mista u exitu (misto na nohy – takova business class pro socky), takze veskere prikori bylo zapomenuto. V Dubaji na nas cekal zamluveny hotel, tudiz osmihodinova cekacka ve vysledku byla docela prijemnym pospanim s vydatnou snidani. Viva la Emirates.) Jediny frustrujici moment na nas cekal v Bankoku, kdy jsme meli cca 20ti minutovou pauzu mimo letadlo. Plni hladu jsme se vydali na letiste snist si svou vytouzenou susenku… nakonec jsme dali pro jistotu dve, jelikoz dalsi na nas mela cekat az v Christchurch (Sydney je totiz susenkafree letiste). Kdyz jsme pak dobehli na posledni chvili k letadlu, zjistili jsme, ze jsme jaksi o patro jinde nez bychom meli bejt.) Dali jsme si tedy mensi sprintik nahoru, kde jsme nasli jeste docela dlouhou frontu, coz nas uklidnilo do te doby, nez Roman oznamil, ze nechal asi pas na bezpecnostni kontrole. Takze dalsi sprintik… nakonec se stejne zjistilo, ze si ho jen zalozil do spatny kapsy v baglu, takze veskera panika naprosto zbytecna. Ale tak odleteli jsme, tudiz uspech.

Jeste bychom radi venovali specialni podekovani nasemu kamaradovi Jirimu V., kvuli kteremu jsme se celou cestu vicemene nevychcali.) Respektive v Dubaji na letisti ve fronte na zachod nejak prisla rec na to, ze Jiri se s publikem nevymoci, coz vedlo k hromadne davove schize a neschopnosti ze sebe vytlacit sebemensi kapku v pritomnosti jinych osob. Pravidelne jsme tedy chodili na zachod zkontrolovat tak maximalne jestli ho tam porad mame a se sklopenyma ocima odchazeli potupne zase pryc. Marek to mel jeste o level zajimavejsi, jelikoz pry coby konzervatista odmita delat jakekoli nove veci… a vzhledem k tomu, ze v letadle nikdy na zachode nebyl, tak s tim prece nezacne jen kvuli tomu, ze leti 20 tisic kilometru daleko. Ale tak nejak to dal, klobouk dolu.)

Do Christchurch jsme doleteli 9.12. (pondeli) odpoledne. Obavane kontroly probehli kupodivu bez problemu a tak jsme po hodince uz stali pred letistem a zjsitovali, kde je asi tak nase slavna pujcovna aut. Na informacich nam bylo receno, ze je treba zavolati tam a tam, ze si pro nas prijedou. Po kratsi ctvrthodinove diskuzi kdo se toho teda ujme, se ukolu nebojacne zhostil Roman. Doted je krapet zahada, jak je mozne, ze si pro nas dojeli, jelikoz jedine co z nej vypadlo bylo “Hello, we are here” a pak jen nekolikrat zopakovane “Yeah” a “Yeees”, ktere klasicky znaci, ze dotycny nema nejmensi sajn o cem druha strana mluvi. Ale tak vse dopadlo v poradku a k veceru jsme jiz objizdeli mesto v nasi Toyote Corolla.

Noc jsme stravili v docela sympatickem motelu (jenz mel byt podle puvodniho planu jeden z tech lepsich jenz si behem cesty doprejeme, ale…viz nize.)) a dalsi den jsem vzal kluky na Akarou – poloostrov sopecneho puvodu na jih od ChCh. Slibovane krasne vyhledy a souboje s tuleni se bohuzel nenaplnili, jelikoz Zeland dostava svemu jmenu a je v poslednich dnech v jednom velkem bilem mraku. Tak ci tak se ale hosi tvarili spokojene a tak se prvni den nejspis docela vyvedl.

Podstatne zajimavejsi panoramata jsme si ale doprali den na to. Prejezd pres Lake Tekapo a Mt. Cook smerem do Dunedinu je podle me rozhodne jedna z tech nejhezcich veci, co muze NZ nabidnout – jeste ke vsemu kdyz vyjde pocasi. Na fotkach to sice tolik nevyzni, ale neskutecne modra jezera se zasnezenymi horami v pozadi tvori vskutku nezapomenutelny vyhled. Roman si dopral osvezujici koupel, my obeznejsi jsme z obav pred vsudypritomnymi fotaky maximalne brodili.) Kazdopadne spaleni jsme ke konci byli kupodivu vsichni, coz moc nechapu, kdyz bych mel byt vicemene mistni.)

A pomalu se dostavame k me oblibene pasazi. Jiz od Mt. Cooku do me Marek ryl, at ho pustim ridit…nechtelo se mi, pac si radeji cestu uzivam nez v obavach trnu, ale tak co se dalo delat, prenechal jsem kormidlo. Nastesti netrvalo dlouho a na jedne trochu nerovnejsi ceste se mu podarilo vyorat spodkem auta docela uctyhodny kus kamene, coz vedlo k prorazeni blize neidentifikovatelne veci na spodku vozu. O autech vsichni vime tak maximalne kde je volant a ze to ma ctyri kola, takze nam chvili trvalo zjistit co nam to tam dole vlastne kape. Vzrustajici teplota v aute nas ale postupem casu nenechala na pochybach, ze jsme si oddelali klimatizaci. Takze u rizeni se stridam uz zase jen s Romanem.)

Horsi vec je, ze Romanovi dosla vyplata. Vzhledem k tomu, ze i na jeho pomery to ohodnotil slovy “hmmm, docela dost”, se s Markem vicemene ritime do dluhove pasti. Nove nastavena menova politika “dolar sem, dolar tam”, nabira postupne dosti silenych obratek a nejakou zahadou spime den ode dne v drazsich hotelech. Ale tak pomalu uz se s Marou koukame po ruznych hudebnich nastrojich a planujeme po vecerech rozjet nasi New Zealand homeless tour (ja na fletnicku s markovo doprovodem na harmoniku), zatimco Roman si bude ve vybranych podnicich dopravat kaviar .)

Na dnesek jsme si naplanovali odpocinkovejsi den (mazeme si spaleniny a bojujeme merunkovici s rozjizdejici se rymickou), tudiz jsme si zaplatili v Dunedinu jeste jednu noc a dopoledne se vydali jen na blizky poloostrov Otago. Avizovane hnizdiste albatrosu a kolonie tucnaku jsme sice nenasli, ale objevili jsme pocetne hejno racku. Probudili se v nas nase chlapecke duse a tak jsme jim sypali susenky na predni sklo a nasledne je tryznili steraci a vodou do odstrikovacu. Sranda to byla do te doby nez jsme se odvazili vylezt ven a zjistili, ze mame komplet posrany auto. Zakerni racci… ale tak tahle valka jeste neskoncila.)

Zvladli jsme jeste na trikrat velky nakup - chteli jsme si vecer udelat maso s bramborama….nacez jsme nejdriv zapomneli koupit olej a pri druhem pokusu odjet nam doslo, ze nam jaksi chybi brambory. Jeste jsme se s Markem pokusili zvratit nasi financni situaci koupi losu, ale vysledek je takovy, ze nas ma Roman zase o par babek omotanejsi kolem prstu.)

Kazdopadne na vino jsme nezapomneli, takze vzhledem k tomu, ze chceme zitra vstavat brzy abychom na prejezd do Invercargillu meli dostatek casu, snazime se opit jiz odpoledne abychom vytuhli nejdyl v devet.)

Takze tak… mejte se doma vsichni jak nejlip umite, uzivejte prijemnych 5 stupnu celsia a my se zase brzy ozveme.

Petr, Roman a Marek.)

PS: Poznamka cca po dvou hodinach od dopsani blogu – lecba uspesna, Roman spi, ja mam zase oholenou hlavu a Marek se domaha vypravy na hlavni tridu…Mame jeste hodku a pul do deviti, takze stale jedeme podle planu.)