Invercargil-Milford Sound-Queenstown-Kaikoura

Vetry bicovane utesy a civilizaci skoro nedotcena krajina ukryvajici nadherne plaze…co vic si prat. Roman samozrejme dostal povesti beach boye skupiny a strhavaje ze sebe zbytky odevu se s hlasitym“nezapomen me fotit” hnal skotacit do vln. Asi po triceti fotkach me to prestalo bavit a venoval jsem se radeji mistnim zviratum… tuleni povalujici se po plazich, nespocet blize neidentifikovatelnych ptaku a nebo hnizdiste jakychsi zlutookych tucnaku, jenz by meli byt pry nejvzacnejsi na svete - jen mi teda neco rika, ze “nejvzacnejsi” tucnaky uz jsem udajne videl i v Africe, tak nevim co je na tom pravdy.

Pro nas nejzajimavejsiho tucnaka jsme ale urcite videli v Cathedral Caves – skupina jeskyn vymleta do utesu, pristupna jen za odlivu. Prvni dve se jeste dali projit bez problem, u treti jsme ovsem narazili na mensi problem – jsme hrozni poserove. Respektive nam vadi vseruzni brouci, chaluhy atd atd., tudiz si nas asi dovedete predstavit jak se prodirame uzouckou prurvou, jenz byla jeste pred par hodinami pod vodou. Nechci jmenovat, ale nejmladsi clen vypravy nas se slovy “kluci tohle nemam zapotrebi, neco me leze po noze a tamhle vidim svitit oci” opustil uz po par desitkach metru. Taky se mi dvakrat nechtelo, ale Romam me ze zadu hrdine tlacil vpred, takze jsem moc na vyber nemel. A jelikoz jsme samozrejme dbali vsem doporucenim a na vypravu se vydali radne vybaveni, tak ve svetlech nasich telefonu jsme na tucnaka skoro driv slapli nez jsme ho spatrili. Tezko rict, kdo se vydesil vic.

K veceru nas cekal jeste sraz s s klukama… bylo fajn videt po mesici stare zname a rovnou jsme si naplanovali i spolecne vanoce v Golden Bay (sever jizniho ostrova). Jediny smolik byl, ze bylo treba zvolit institut strizliveho ridice, takze Marek si to zas tak neuzival a akce byla odpiskana jiz pred dvanactou, ale tak aspon jsme se vyspali.)

Dalsi den bylo v planu vicemene jen prejet do Te Anau a pripravit se na Milford Sound, takze jsme chteli stravit den s klukama a mrknout se na plaz kde plavali s delfinama. Nastesti ale cestujeme s Romanem, takze o stresove situace neni nouze, tudiz jsme ani nebyli prekvapeni, kdyz si cca 100 kilaku za Inverem vzpomnel, ze jaksi nema batoh s pasem, penezenkou, jednoduse komplet se vsim. Takze fofr vracecka, stastne shledani, par uklidnujicich susenek a stihaci jizda zpatky za klukama. Na delfiny se sice nakonec nedostalo, ale aspon jsme si dali mensi grilovacku s varicem na rugby tribunach… pro kluky vrchol punku, heh… backpacker styl zivota me asi uz preci jen krapet osekal.)

Mno a prisel jeden z vrcholu, co by nas tu mel cekat – Milford Sound – obrovsky fjord lemovany dvoukilometrovymi stity z nichz steka nespocet vodopadu. Chytli jsme sice destivy den (coz je celkem typicke), takze zadne extra fotky a nebo opalovacka, ale zato o to vice vodopadu a cele to melo sve nezamenitelne kouzlo. Cele zakoncene hodinovym kajakovanim… pecka.

Plni dojmu jsme si naplanovali lehce odpocinkovejsi den a prejeli akorat do Alexandry, kde jsme se potkali s mou ceskou crew.) Deset cechu a spousta vina…dopadlo to podle ocekavani.) Jedine co jsme si mozna mohli odpustit byl nas nocni navrat do motelu, kdy nas nenapadlo nic lepsiho nez si zahrat na pubertacky a usporadat mensi polstarovou bitvu v trenkach…no nevim co si musela pani majitelka myslet, kdyz tam na nas nabehla. Ale tak jsme celkem zvykli, ze jsme povazovani za lehce sexualne otevrenejsi, kdyz vzdy s klidnou tvari odkejveme, ze nam ta jedna manzelska postel jako fakt nevadi.)

Po ranu jsme se nenapadne vyparili a sinuli si to do Queenstownu na Jet boat – jizda rychlym clunem korytem reky. Ja jsem si tedy tuhle aktivitu nakonec odpustil, pac mi bylo vazne mizerne. Zli jazykove by sice mohli tvrdit cosi o kocovine, ale trvam na tom, ze me postihla zakerna chripka tezsiho rozsahu, jelikoz chrchlam do ted a fakt mi neni hej. Ale tak co kluci rikali, tak to rozhodne stalo za to. Pak uz jen prejezd do Wanaky a nekonecne kochani se krajinou. Tady se ten Pan Prstenu proste musel tocit sam.

Jen tedy Roman se asi zrovna dvakrat nekochal a misto toho se rozhodl, ze se stane mistnim piratem silnic. Sice porad tvrdi, ze jezdi fakt vyklidnene a ze to ma pod kontrolou, ale mistni policie na to ma krapet jinaci nazor a od kompletniho vybodovani uz mu chybi jen jedna poradna pokutka – zatim ma dve. Zahada, mistnim musi stacit 100 bodu na dva roky, on mel po dvou dnech u kormidla 55 bodu v trapu.) A nejvic na to samozrejme doplacim ja s Markem. Nami nastaveny komunismus totiz veli, ze se skladame na vse….tudiz Roman jezdi jako prase a my to calujem…grrr.)

Dneska jsem si uz dali jen rychly prejezd na vychodni pobrezi pres Arthurs Pass do Kaikoury, coz je takove roztomile vyhlizejici primorske mestecko (jak jinak nez s luxusnimi kopci v pozadi) s vyhlasenimi vypravami za pozorovanim velryb. To nas tedy ceka zitra, tak jsme zvedavi, kolik toho uvidime.

Dalsi report muzete ocekavat priblizne v case vanocnim. 

Zatim se mejte fajn...

PRM