Prague-Helsinki-Tokyo-Auckland
Publikováno 11.04.2013 v 19:02 v kategorii Auckland, přečteno: 660x
Tak jsme tu! Necelých 18 tisíc kilometrů daleko a po přibližně 40ti hodinách strávených na letištích či ve vzduchu. Cesta to byla vskutku úmorná, ale kupodivu se nic hrozného nestalo a dorazili jsme v pořádku....ale popořadě.)
Poslední dva týdny v ČR se podle původních plánů měli nést v duchu intenzivních příprav. Kromě všech byroktatických obíhaček jsem měl za úkol dát si menší rychlokurz na automekánika a Martin byl jmenován coby hlavní PR manager výpravy, takže se předpokládalo, že našrotí alespoň nějaké ty základní anglické fráze pro přežití. Ve výsledku mi poslední zbytky úřadů obíhá maminka s plnou mocí (zasílám děkovnou hubičku) a já o autech pořád vím akorát kde je volant a že když se z toho kouří, tak že jako špatný. Spoléhal jsem tedy alespoň na Martinovu plynulou angličtinu... tento křehký sen se však rozplynul již v letadle při vyplňování arrival card, kdy jsme za boha nemohli přijít na to, co znamená ta zákeřná "Occupation" kolonka. Nakonec jsem mu to ale neměl za zlé, jelikož takováto ošklivá slova je přeci jen lepší neznat!
Ve výsledku se tedy naše poslední dny nesli spíše v duchu rozluček a Martinovo plašení ohledně letenek (kdy mi byl schopen třikrát denně volat a ujištovat se snad i o tom kam že to vlastně letíme). Až konečně přišlo ono velké pondělí, kdy jsme se měli podruhé v životě shledat. Věděl jsem, že Marťas bydlí kdesi u Polska, tak mě dost překvapilo, že jsme se měli sejít na benzínce, jelikož jsme si nedovedl představit jak pojede s dostavníkem po dálnici. Ukázalo se však, že je nejspíš z nějaké královské rodiny, protože místo na koni přijel normálně autem a dokonce i oblečen byl jako člověk moderní doby. Předání proběhlo bez komplikací a dokonce jsem nebyl podroben žádnému detailnímu výslechu aby se zjistilo zdali nejsem nějaký ten internetový sexuální predátor. Takže podání packy - tiché klení proč nejedu radši s Martinovo sestrou, která tu genetickou loterii trefila na první pohled podstatně líp než on - trocha toho humoru jestli jako že máme dost kondomů na cesty - podání packy číslo dvě... a už jsem si ho vezl domů.)
Tam na mě čekal další bojový úkol - sbalit se. Zoufale koukajíc na věci, bez kterých prostě nemůžu odjet, ale které svým objemem přibližně dvojnásobně přesahují úložný prostor mé krosničky, nezbývalo jiné řešení než povolat do boje osobu nejpovolanější - maminku. Léta zkušeností v mistrném skládání nákupu do igelitek se přeci jen projevili a tak jsem byl nakonec úspěšně zabalen...včetně věcí navíc jako je například šitíčko - což jsem teda vážně zvědavý co s tím budeme zrovna my dva dělat, ale proč ne.) Následovala detailní kontrola všech papírů (od letenek po víza) a uložili jsme se k poslednímu českému spánku.
Ráno nás tatík v 9 vysadil v plné parádě na letišti a bylo jasné, že už není cesty zpět. Onen divný pocit v žaludku, který jsme naivně přisuzovali pouhé nervozitě, se začínal plně projevovat a tak jsme radši zakempili na sedačkách blízko záchodu, což jak se ukázalo, nám ve výsledku ušetřilo spoustu sprintů. Přesto jsme ve volné chvílí stihli ukojit i naší hrací vášeň a zodpovědně prosázeli naše poslední české koruny za různé losy a podobné nesmysly.) Naštěstí zbyla dvoustovečka na podporu letištních služeb a nechali jsme si vytvořit z našich krosen igelitové kokony... pro jistotu, přeci jen bychom neradi aby se našimi životy prohrabával nějaký tokyjský bandita.
Do Helsinek se letělo krásné dvě hodinky a ani čekací doba strávená na letišti nebyla díky všudypřítomné wifině a power sekcím se zásuvkama nijak strastiplná. Let do Tokya byl již přeci jen delší, ale díky tomu, že jsem chlapec zcestovalý a moudře jsem zabookoval sedačky u exitu s dostatkem místa na nohy, se dalo bez problému vydržet i to. Horší to bylo přímo v Tokyu. Naše sebedůvěra byla nalomena ihned po výstupu z letadla, kde se nám podařilo krapánek zabloudit, ale vše se nakonec vyřešilo a úspěšně jsme se dostali do hlavního terminálu. Po rychlém zjištění, že naše dolary a eura tady nikoho nezajímají, jsme museli navštívit místní směnárnu. Po rozměnění 50ti eur na skoro 7 000 jenů jsme se cítili jako boháči....alespoň do doby, než jsme za čtyři cheese a dvě coly platili litřík.) Museli jsme se nad sebou vážně zamyslet a další nákupy pdovádět ekonomičtěji. Martin se ukázal jako rozený smolař a tak cokoli si koupil bylo slušně řečeno nepoživatelné. Na druhou stranu na jídlo stejně moc myšlenek nebylo, jelikož žaludeční problémy propukly v plné síle a tak jsme většinu času trávili na záchodě. Ke konci jsme ještě zainvestovali dva tisíce za sprchu...přeci jen jsme chtěli do Aucklandu přitetět jako fešáci.)
Poslední let byl sice nejdelší, ale kupodivu utekl nejrychleji. Dosedli jsme bez sebemenších problémů a před námi bylo už jen slavnostní vpuštění do země. Čekali jsme jisté problémy, jelikož oficiální pravidla zní tak, že by člověk měl mít například zpáteční letenku, což jsme samozřejmě něměli.) Nakonec se však ukázalo, že úsměv číslo sedm vyřeší všechny problémy a tak jsme prošli víceméně bez jakékoli detailnější kontroly. Před letištěm se opět prokázali mé dokonalé organizační schopnosti - člověk co nás tam měl vyzvednout tam samozřejmě nebyl. Respektivě byl, ale my jsme byli jinde než jsme být měli...naštěstí netrvalo dlouho než jsme se našli. Ukázalo se, že Míra je sympatický chlapík a tak nám kromě sim karty a odvozu k ubytování dal i spoustu užitečných rad a tipů. Ve výsledku z toho máme ale v hlavě přeci jen trochu guláš, protože nevíme, jestli vypadnout co nejdřív na sever farmařit a nebo dát na jeho rady a sehnat si něco přímo v Aucklandu. Pro jistotu jsme si ale zkrátili ubytování jen na týden a během následujících dnů musíme udělat jasné rozhodnutí a poté tomu přizpůsobit i výběr auta a podobné "drobnosti".
Ubytování máme sice skromné, ale pro naše potřeby plně dostačující a hlavně kousek od centra. Po rychlém vybalení (mami prosím tě stav se tu příští středu, jinak to tam zpátky nemůžu v životě narvat) jsme se vydali na průzkum okolí. Coby typický tůrista jsem mrknul na oblohu a vyrazil si to v sandálkách a kraťasech, což se nakonec neukázalo jako nejmoudřejší nápad. Počasí je tu vážně docela proměnlivé a ne nadarmo se NZ říká "země dlouhého bílého mraku". Onen mrak skutečně během chvilky přišel, což se nelibě podepsalo nejenom na fotkách a já drkotal zuby celý náš průzkumný výlet. Naštěstí nebylo zas tak moc co zkoumat... sice jsme toho zatím určitě spoustu neviděli, ale centrum a přilehlý přístav zrovna dvakrát nádherná místa nejsou. Jen Martin byl fascinován vysokými baráky, tam se to ale dá vysvělit tím, odkud pochází... přeci jen východní evropa je východní evropa.)
Původně jsme chtěli najít směnárnu, koupit redukci na zásuvky a trochu se zazásobit jídlem. Ve výsledku jsme si dali v rámci testování našich žaludků v přístavu spicy párek a domů došli s pivem, colou a několika sušenkami. Bude se to chtít trochu poptat a zjisti kde tu je nějaký typický supermarket.)
Plán na další dny je tedy jasný... detailněji prozkoumat okolí, zařídit si IRD a účet v bance, rozhodnout se jestli makat ve městě a nebo vyrazit na farmy - podle toho koupit auto... a co nejrychleji se zapojit do pracovního procesu ať se vydělají nějaké ty dolárky na letní cestování po ostrovech.
Zatím zdravíme všechny doma a zase se brzy ozveme.)
KzK
Komentáře
Celkem 6 komentářů
Pašo 11.04.2013 v 20:56 tak co hoši, užívate si to ?
Barbar 11.04.2013 v 23:59 Užívejte si to a podávejte info dál :) chystám se za váma ;)
Dan K. 12.04.2013 v 09:25 Petře, píšeš to parádně, doufám, že realita je taky parádní i když sem tam s lehkými zaškobrtnutími. Fandím vám kluci!:)
Blanka 13.04.2013 v 08:28 Zpráva povzbuzující,držím palce a ať vás humor dál neopouští, hodně štěstí, myslím na vás :-)
jaknapravdu.infoblog.cz 16.04.2013 v 13:42 Pánové, nevím, upřímně řečeno, kdo jste, ale moc pěkně se to od Vás čte, ano :-))! Takže Vás na tomto blogu za všechny vítám, a zároveň taky tajně doufám, že nás budete i nadále zevrubně informovat o životě na NZ.
Jinak, držte se, nezoufejte, bavte se, domů se můžete vrátit kdykoliv! Pánové, držím palce, Good luck!
Bomberious
jaknapravdu.infoblog.cz
EI3e9xHl8yb2 05.10.2013 v 09:58 | 22.9.2012 v 17:30 | Na to video se těšedm protože se snažedm naše přemluvit/už asi rok ?XD ale je1 se nevzde1m D/ abych si mohla orvbait hlavu a neředct jim o tom a orvbait si ji nejsem sebevrah D Takže když bych se dozvěděla fakta ktere1 by mi pomola tak budu asi nejšťastnějšed na světě XD Jinak se kouke1m že je hodně lided nemocnfdch D Včetně mě XD NO brzo se uzdrav!^^~ Ps:To video se ti moc povedlo! A strašně se mi ledbed tve9 nove9 vlasy!*o*