Sweet Home Katikati!

Pokud si dobře vzpomínám, tak při psaní minulého bogu jsme právě kempovali v autě na odpočívadle a čekali až přestane pršet. Hlavně jsme ale řešili otázku sprchy atd… přecijen jsme chlapci čistotní a jak já si jednou zoubky nevyčistím, tak je zle. Problém byl, že nebylo moc kde… místní plavečák je od dubna uzavřen a tak jsme objížděli říčky a potůčky v okolí. Nakonec jsme našli jedno hezké místo, kde se dalo umýt, ale vzhledem k teplotě vody bylo jasné, že tudy cesta nevede. Dojeli jsme tedy na místní (Katikati) backpacker a do teď nevíme jestli jsme udělali tak dobré a nebo tak zlé rozhodnutí.)

Každopádně večer nás čekalo ještě menší mecheche u Martina s Radkou, takže jsme jen vyplázli 150 za ubytování na týden, dali spršku a razili do Omokoruněco (doteď nevím jak se to městečko přesně jmenuje). Večer to byl povedený… pilo se, strašily se asiatky na vedlejším pokoji a vše jsme zakončili příjemnou koupačkou v moři spojenou s dobýváním zakotvených jachet. Jen škoda té malé nehody s vínem, jenž na mne uvrhla internetovou tmu na dobrý měsíc. Na druhou stranu to byla ideální cesta jak se zbavit své závistlosti na pc… první týden bolel, druhý se dal přežít a pak už si člověk na nějaký fb a tak ani nevzpomene.)

Intenzivně jsme ovšem začali pracovat na závislosti jiné. Ukázalo se, že Mural Town Backpacker je místo hříchu! Padesát mladých lidí co nemusí další den kvůli počasí vstávat do práce… myslím, že to asi ani není třeba nějak víc rozepisovat.) Zezačátku jsme z toho byli lehce vyděšení…nikoho jsme tu neznali a s nováčkama se nikdy nikdo moc nebaví, ale naštěstí se během pár dní stal onen drobný incident, díky kterému jsme se stali známými členy party. On teda nikdo neví co se přesně stalo, ale drtivá většina se shodne na tom, že jsem si tak nevinně postával venku na čerstvém vzduchu, komunikoval s ostatníma….pak se něco stalo… přišel týpek a šlehnul mě flaškou jacka přes frňák.) Každopádně jsem v tom byl jakože vážně nevinně, nikomu jsem nedával tři možnosti (zasvěcení pochopí) a prostě mám asi moc provokativní ksichtík.) Každopádně krve jak z vola, záchranka přijela, týpka odváželi policajti v poutech, jemu se moc nechtělo a tak jim kopal do auta a tak…no prostě kovbojka taková menší.)

Naštěstí se další den nepotvrdila všeobecně očekávaná diagnóza zlomeného nosu a tak jsem si jen s menšími modřinami a nepříjemnou bolestí užíval svou čerstvě nabitou slávu, respekt mužů a starost žen. Bohužel týden na to Alex proskočil při jedné párty oknem a dovršil to tím, že si poté ještě šikovně na schodech vyrazil dva zuby, takže už nejsem zraněná persona číslo jedna a samičky je třeba zase opíjet jako za starých časů.)

Začátkem května se naštěsí počasí začalo umoudřovat a tak se pomalu ale jistě blížila naše první pracovní zkušenost. Devítihodinový očistec pod 180cm vysokým kiwi byl vskutku drsným probuzením z dvoutýdenní párty. Dva dny jsme proleželi v bolestech a přísahali, že kiwi už v životě nechceme vidět. Pak ale přišla Fah (thajka co nás tu má na starost) že jako by to chtělo zaplatit nájem na další týden… tak jsme zatli zuby a šli se poslušně mlátit hlavou o větve. Ale jak se říká, člověk si zvykne na všechno… během pár dní už jsme se po práci mohli i hýbat a pod vedením našeho inda Ána jsme s naším skvostným týmem (imrvére ožralý němčour, jeho zhulený kolega, my dva, ufňukaná korejka – alespoň že dávala masáže – a přemotivovaný ind) občas dělali i 20 babek na hoďku. Nezdálo se nám to úplně špatný, dokud jsme se vždycky ke konci šichty nedozvěděli od indického profi týmu jak udělali za den easy 300 babek… ale tak co.)

A pak se na nás před necelým týdnem usmálo štěstí. Na backpacker přijeli dva kluci z čech a další den už nám říkali, jak nám sehnali super jobík v baličce. Koukali jsme na ně s jistou nedůvěrou, protože je všeobecně známo, že baličky kradou lidem duše (12 hodin u pásu…grrrr), ale ukázalo se, že se jedná o velice lukratitvní pozici – bin washer. Takže naše pracovní náplň je taková, že kecáme s ještěrkářema, chodíme na pauzy a sem tam ošplouchneme nějaký ten bin (krabice do kterých se sbírá kiwi v sadech). Když začne pršet, nasadíme pláštěnky a vegetíme dál…takže podstatně stabilnější job než sbírání kiwi, jelikož to se v dešti prostě nedělá. Jen teda jednou pršelo natolik, že jsme byli převeleni za pás… a vlastně ani nevím co bych o tom napsal. Na začátku šichty jsme vypnuli mozky a 12 hodin člověk kouká akorát tak na kiwi a nebo do mrtvolných obličejů lidí kolem….prostě nic příjemného a bolí z toho záda akorát. Ale tak sečteno podtrženo co se týče práce tak jsme rádi, že máme něco stálého, zapluli jsme do pracovního procesu a vyděláváme konečně nějakej ten drobák.

A korunky jsou potřeba. Abychom úplně nezakrněli tak totiž občas vyrazíme za nějakou tou kultůrou…dneska se jede například do Taurangy na premiéru Hangover 3 a za dva týdny hrajou v Aucklandu All blacks proti Francii, což je zápas který stojí za to vidět. Pojede pro jistotu nejspíš celý backpacker, jelikož tu máme dost frantíků a někdo je bude muset chránit až si tam otevřou ty svoje zobáčky na nějaké místní ultras.) Pak je třeba taky našetřit na kytaru, protože to čeho tu dosahují španělé co na to umí brnkat, to je něco neuvěřitelnýho… týpek si jen sedne, nahodí smutný oči, brnkne pár tónů a je obklopen argentinkama a francouzkama… a na nás pak zbývají němky, což za prvé není žádný zázrak a za druhé kvůli tomu člověk nemusel letět takovou dálku. Prostě je třeba ta kytara… Marťas sice pořád argumentuje, že se nám nevejde do vanu, ale podle mě se jedná o velice rozumnou koupi…na flétničku člověk francouzku neuloví.)

Pak se nám tu ještě hodně množili dotazy co třeba jako jíme… můžeme vás ubezpečit, že si teda nevaříme.) Dlouho jsme fungovali na čínských polívkách či místních fast foodech a když už to vypadalo, že dojde na nejhorší a budeme se muset chopit pánve, tak se na nás usmálo zase trochu toho štěstíčka. Byli jsme adoptováni postarší českou dámou… Zuzíkem.) Je to milá a zcestovalá žena, takže čerpáme z její studnice moudrosti a na oplátku ji dopřáváme přítomnost našeho mládí, což ji prospívá a doslova mládne před očima. Také nám občas uvaří a to je pro nás vždy malý zázrak. Bohužel je to teda vegetariánka a ekoteroristka, takže takového steaku se tu asi jen tak nedočkáme, ale třeba palačinky pecka.)

Celkově na nás má Zuzu docela dobrý vliv - nedávno nás například vytáhla na menší track…původní obavy se nakonec nepotvrdili - 3 hodinová procházka po kopcích nás nezabila a když jsme se na to koukli tak, že jsme měli vlastně s Marťasem romantickou procházku se dvěma osmnáctkama, tak to bylo velice vydařené odpoledne.)

Prostě sečteno podrtženo se tu máme velice dobře, práce je, zábava taky - není si na co stěžovat. Pokud půjde vše tak jak má, tak tu ještě nějaký ten měsíc budem a pak se uvidí… plány máme tak na pět let dopředu, tak jsem sám zvědavej co z toho nakonec vyleze.)

Tak se mějte všichni famfárově a do měsíce se zas nějak ozveme předpokládám.)

KzK

PS: Speciální pozdrav zasílám své EFF, jenž mě sprostě nahradila jakýmsi Kubou, takže potřebuju trochu podlejzat abych si udržel alespoň nějakou tu pozici.) A jako vždy, nezapomeň pozdravovat Mácu!

PS2: Dneska je lucky day! Jen co jsem dopsal blog tak mi přišel dopis – Chudák Estonec dostal od soudu nařízeno zaplatit mi 300 babek… nice!:) Tak jsem celej happy utíkal do liquer storu koupit na oslavu flašku jacka, cestou se stavil v trafice, koupil jeden los a vioalá… dalších 1000 dolarů doma!.) Tak jsem vzal flašky dvě a čeká nás další z divočejších večerů.)