The Party's Over!

odkaz

Jen abych řekl pravdu, nevím moc o čem psát. Po minulém článku jsem byl totiž opakovaně obviňován, že tu akorát chlastáme a proháníme ženský. Což samozřejmě není pravda, ale ruku na srdce, koho zajímá jak vstaneme v 7 ráno, dáme kafčo, vyčistíme zoubky, jedeme do práce, 2 hodky makáme, 15 minut pauza, 2 hodky práce, oběd atd. atd.? Věřím, že úzké spektrum našich čtenářů by to dozajista ocenilo (ahoj tati.)), ale nedá se nic dělat – sledovanost je sledovanost.)

Nemá tedy cenu si nic nalhávat - po neočekávaném přísunu peněz přišla očekávaná oslava, jejíž detaily vám nemůžu popsat ani kdybych chtěl, ale dle všech ohlasů se akce vydařila a všichni přežili ve zdraví. Následující týden se však odehrál opravdu čistě pracovně. Za zmínku snad stojí jedině to, že jsme byli převeleni z naší lukrativní pozice bin washerů na stackery – skládání beden s kiwi na palety. Jop, zní to dost na prd, ale cokoli je lepší než stát u pásu. Nemluvě o tom, že takových 10 hodin stackování vydá za pár hodin ve fitku, takže jsme si nestěžovali. A hlavně se blížil víkend v Aucklandu, tudíž bylo potřeba střádat chechtáky. Zápas se sice konal až v sobotu večer, ale ruch velkoměsta nás lákal natolik, že jsme se v rozumném počtu cca 20ti lidí rozhodli vyrazit již v pátek. Nezbývalo tedy než rozbít prasátka, vyštrachat z nejtajnějších zásob sváteční oblečení (rozumějte cokoli co nesmrdí jak mokrej pes a zároveň to nemá víc jak dvě díry) a už se rozebíraly nejhezčí samičky na volavky - stopování je totiž na NZ dost pohodovej způsob dopravy a pokud zrovna nevypadáte jako kombinace Charlese Mansona a Ornelly Štikové, tak máte do pár minut odvoz zajištěn. Jen já jsem tedy zatoužil zažít svou první novozelándskou jízdu hromadnou dopravou, takže jsem s Vinniem a Maxem (bude o nich ještě řeč) zvolil jízdu busem - dorazili jsme samozřejmě poslední. Naštěstí se naše skupinka nezapřela a tak jsme celkem spolehlivě našli zbytek výletníků již v značně podroušeném stavu na jednom z pokojů. Podstoupili jsme tedy také rychlou přípravu a mohlo se vyrazit.

Vinnie je chlapec z Aucklandu, takže nám bylo slibováno, jak nám zaručeně ukáže všechny nejlepší (=nejlevnější) podniky ve městě. Jediný problém byl, že než jsme vůbec dorazili do prvního z nich, tak byl milý Vinnie ožralý jak prase a u vchodu ho odmítli vpustit dovnitř. Což si zase hnedka teda nemusíte představovat že se nemohl ani na nohou udržet, to ne... tady je to celé nastavené trochu jinak - jakmile se vyhazovači trochu nezdáte, tak vás dovnitř prostě nepustí. Nuže nezbývalo mi nic jiného než splnit kamarádskou povinnost a místo do klubu jsem se snažil dotáhnout Vincentka do postele.) Po hodince bylo hotovo a tak jsem se mohl konečně vydat za zbytkem party do podniků, které teda ve výsledku rozhodně levné nebyli. Na druhou stranu noc to byla opravdu plodná (někteří z nás tedy doufejme, že ne do slova) a třešničkou na dortu byl náš ranní návrat do hostelu, kdy nás na chodbě přivítal zmatený nahý mladík s hrnečkem v ruce a na dotaz co tam jako ráčí dělat nebyl schopen smysluplně odpovědět. Tak jsme mu dali ručník, udělali pár foteček a poslali ho o patro výš.)

Další den jsme se dali v rychlosti do kupy a večer vyrazili na All Blacks. Na stadionu jsem se sešel s Marťasem, Zuzkou a klukama z čech, kteří se rozhodli přijet čistě jen na zápas. Vypadá to, že konečně už i chápeme pravidla, protože jsme se každých 5 minut nedivili, co se to vlastně děje. Mám tu i jednu pěknou Marťasovu fotku co jsem sem chtěl dát, ale jelikož není z mého foťáku a je v nějakém prapodivném formátu (ti co mě znají ví, že nejsem žádnej IT mág.)), tak máte smůlu. Noc proběhla opět úspěšně, párkrát jsme si sice povídali s policajty, ale všichni jsou tu milí, takže cajk.) Horší bylo, že půlka naší bandy odjížděla z Aucku buď na sever a nebo letěli na Fiji atd... prostě přišel čas loučení a jakože ačkoli jsem tvrdej chlap, bylo to emočně dosti na hraně.) Ale tak ustáli jsme to, zamáčkli slzy a vyrazili zpět do Katikati připraveni zalepovat díry co nám tenhle víkend udělal v rozpočtech.

A pak to přišlo...V práci jsme dostali s výplatní páskou jakýsi tiket, jenž se ve výsledku ukázal býti vstupenkou na firemní večírek s free konzumací alkoholu a jídla. Můj první firemní večírek! Tvrdě pracující krysička jenž dře za almužnu a vydělává šéfům balík měla dostat svůj kousek sýra...ach! Rozzářila se nám očička a nemohli jsme dospat. Jen mi pořád v hlavě vrtal červík pochybností, protože jsem si tak matně vzpomínal, že mi známí vždycky říkali, že jako žádnej firemní večírek nemůže skončit dobře... a měli pravdu! Jako rád bych se tu rozvášnil a detailně popsal co jsem všechno plodil, ale přeci jen je tu ještě možnost, že jednoho dne nevyhraju ty miliony ve sportce a tak prostě v rámci zajištění důchodu potřebuju něco podědit, tudíž nepovažuji za moudré dráždit doma víc než je potřeba.) Jen taková perlička - "zpívali" jsme do mikrofonu T.N.T. od AC/DC... pecka jako.) Faktem ale je, že prostě jsme v sobě další den nenašli dostatek odvahy jít se podívat našim spolupracovníkům do očí a tak jsme nenápadně přestali chodit do práce a začli zase pěkně sbírat kiwi.)

Naštěstí občas ráno pršelo a tak bylo volno. Udělali jsme si tedy alespoň pár menších výletů...vlastně žádný společně, ale alespoň tak moudře předcházíme případné ponorce. Každopádně i když tady na severu vlastně skoro nic není a hlavní krásy NZ nás čekají až v létě na jihu, tak i tak ta příroda stojí za to a nemůžu se dočkat léta až si bude člověk po večerech užívat na pláži... ale nepředbíhejme.) Taky jsme málem skončili na 10ti denním meditačním kurzu nebo co to mělo kýho boha bejt.) Zuzka o tom pořád básní jak to absolvovala v Nepálu a že něco podobnýho dělají i kousek od ACK a neodpustila si pár poznámek o tom, že to jako není žádná sranda a že bychom to těžko dali...pche... deset hodin denně sedět na zadku a nemyslet na nic... to přece nemůže být zas tak složitý.) Problém je, že člověk nesmí během těch 10ti dnů mluvit, koukat ostatním do očí a tak...prostě totální nic. Naštěstí měli termín teď v červnu už obsazenej, jinak bychom tam snad i skončili. Tak třeba se "poštěstí" a jednou si to dáme... i když si nás teda vážně nedovedu představit.)

Mno a blížíme se pomalu k událostem posledních dnů. Parta se začínala pomalu rozpadat a tak se pořád zapíjeli nějaké ty odjezdy. Až se to před pár dny jednou krapánek zvrtlo a pohár trpělivosti přetekl.) Je asi zbytečné tu rozepisovat všechny přestupky proti pravidlům jenž nám byly připsány (slovy naší Fah: lot ganja...smoking inside...flags down...must leave.), ale prostě sečteno podtrženo, bylo nám (=půlce backpackeru) jakože nenápadně naznačeno, jestli bychom náhodou nemohli konečně vypadnout.) Tak co teď že jo ale...mohli jsme buď úplně změnit lokaci a začit zas někde od začátku, ale na to jsme se necejtili úplně finančně za vodou, takže jsme se rozhodli zůstat tady, když už tu máme všechny ty kontakty na sady v okolí atd.. Utvořili jsme tedy bojovou formaci s Vinniem (kiwi guy) a Maxem (němec) a začli se shánět po nějakém podnájmu tady v Katikati. Nakonec jsme kápli na pěknej motel, kde budeme platit ve výsledku ještě míň než v backpackeru a co se týče luxusu tak je to naprosto nesrovnatelný (třeba taková sauna...hmm). Takže párty skončili a jsme za to i rádi...ono takový poklidný bydleníčko má taky něco do sebe.

Takže tak... ležím si teď pohodlně v pelechu, surfuju si na neomezené wifině a zítra ráno hurá do práce (tentokrát prostříhávání starého kiwi)... vše nakonec dopadlo líp než jsme v první chvíli vůbec doufali.) Předpokládáme, že tu minimálně měsíc ještě zůstaneme, ušetříme nějaký dolárky a pak.... pak se uvidí. Odmítám už cokoli plánovat, protože to stejně nemá smysl... můžeme kamkoli a kdykoli - to je ta svoboda co jsme tu hledali.) Takže až se nám tu prostě nebude líbit, zvedneme kotvičky a tradá...ale zatím dobrý.)

Mějte se teda všichni bájo, užívejte si tepla a tu taškařici co se tam doma zase odehrává.)

KzK